23Potom nastoupil na loď a jeho učedníci za ním. 24Na jezeře se náhle strhla veliká bouře, takže se vlny valily přes loď. On ale spal.
25Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Pane, zachraň nás, vždyť umíráme!“
26„Proč se bojíte, malověrní?“ řekl jim Ježíš. Potom vstal, okřikl vítr i vlny, a nastal naprostý klid.
Zachmuřené, ztemnělé nebe. Vzduté vlny, bičované větrem bijící do dřevěných stěn rybářské bárky. Praskot trámoví. Bezradné lidské ruce, zatínající zoufalé prsty do okrajů loďky a svírající zbytky roztržené plachty. Oči vyjadřující děs a zoufalství. Ze sevřeného hrdla se dere výkřik: „Zahyneme!“
Sestry a bratři, tak nějak si můžeme představovat situaci z evangelijního příběhu o utišení bouře. A tam na palubě lodi, která se právě stává hříčkou rozbouřených vln Genezaretského jezera, jsou učedníci Pána Ježíše. Ty bezradné a zoufalé ruce, které nemohou nic svést proti rozbouřeným živlům, to jsou jejich ruce. Ty vyděšené oči, to jsou oči Ježíšových učedníků. A v tomto kritickém okamžiku se tyto oči obracejí na dalšího pasažéra této lodičky, poklidně spícího navzdory živlům. Pána Ježíše Krista. Promluvil k zástupům posluchačů v Kafarnaum v Galilei a se svými učedníky se plaví na druhý břeh Genezaretského jezera. K němu se obracejí ti zoufalí učedníci: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“
To je jejich poslední útočiště. Poslední pomoc. V jejich očích se zračí otázka. „Pane, proč spíš, když je kolem tak divoké moře. Proč spíš, když nám hrozí smrt? Copak ti je jedno v jakých jsme úzkostech? Tobě je lhostejné postavení, v kterém se nacházíme? Všude se kolem nás v těch chladných vodách jezer otevírá hrob! Jsme hříčkou živlů, naše loď je jen skořápkou, která může být každým okamžikem stržena do hlubin a nezbyde po ní ani památka! A ty spíš!“
Sestry a bratři, takhle prožívají skutečnost učedníci, rybáři. Od mládí vyrůstali na březích jezera, učili se ovládat plavidla i sítě a určitě se s nimi naučili znamenitě zacházet. Během té doby získali i zkušenosti s plavbou po jezeře. Po jeho hladině určitě nepluli poprvé. Ale vidíte, co je jim platná zručnost, co je jim platná zkušenost. „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Pane, podívej se, naše ruce jsou bezradné, náš rozum je zoufalý! Nikde nemáme žádnou oporu. Oporou nejsme ani jeden druhému, protože si nedovedeme vzájemně pomoci. „Hyneme!“
Sestry a bratři, kolikrát už byl slyšet v podobných situacích zoufalý výkřik z lidských úst. Od počátku lidstva až do dnešního dne. V rozličných životních situacích a v jeho proměnách. Kolikrát člověk odhodlaně vyplul na moře života. Byl si jist bezpečností své lodi, byl si jistý svými zkušenostmi, spoléhal na nezištnou pomoc svých přátel a blízkých a především spoléhal na své vědomosti a své umění. A přišla bouře, nejen ta na moři, ale bouře života. Kolik lidí na světě právě v této chvíli volá „hyneme“, protože se před nimi rozevírá propast zoufalství a beznaděje. A jeho jistota ztroskotává. Člověk je na konci se vším svým uměním. A nakonec i se svým životem.
Milý přátelé, tak nějak to bylo i s Ježíšovými učedníky. A přece je tu jeden veliký rozdíl mezi lodičkou učedníků a lodičkami ostatních lidských životů, které se plaví po stejně rozbouřených vlnách. Určitě si okamžitě odpovíte, o jaký rozdíl se jedná. Je to skutečnost, že s učedníky se společně plavil Pán Ježíš. Byli spolu na jedné lodi. A tak se na něj učedníci mohou ještě v těžké životní situaci obrátit. Na lodi, kde není Ježíš není, tam jen těžko můžeme hledat záchranu mimo vlastních sil. My z evangelijního příběhu také vidíme, že učedníci tuto možnost využívají. Obrací se na Ježíše jako na poslední útočiště, budí jej a prosí o záchranu. „Pane, zachraň nás!“ Ne my sami sebe, ale jen ty nás můžeš zachránit. A to je ten podstatný rozdíl, jestliže vypluje lidská loďka na moře života sama, nebo jestli je pasažérem také Pán Ježíš. A najednou je tu otázka, proč se učedníci bojí, když přišla bouře a oni věděli, že je s nimi Ježíš? Proč se učedníci tolik báli, když vedle sebe viděli Ježíše? Ten strach vyrůstal ze skutečnosti, že Ježíš klidně spal. On s nimi nebojoval proti živlům, zoufale nemával veslem, nebo nenapínal plachtu. A učedníci si mysleli, že o ně Ježíš nedbá. Že o ně nemá zájem. Že mu je lhostejné, co se s nimi děje. Zdálo se jim, že Ježíš je vzdálen jejich úzkosti a jejich zápasů.
Sestry a bratři, nemáme někdy stejné pocity jako ti učedníci? Nezdá se nám někdy, že je Ježíš od nás daleko, že nás ponechává svému osudu, nebojuje s námi? Cítíme se opuštěni, sami. Bůh o nás přes naše modlitby nedbá? Jeho svatost jej příliš vzdaluje od naší hříšnosti, jeho vyvýšenost mu nedovoluje, aby nás viděl v naší nízkosti, v našich zápasech a problémech? Možná se nám zdá, že jsme ve své loďce života sami. A to by bylo to nejstrašnější poznání.
Ale to není pravda. Ježíš je mezi námi. Prožívá spolu s námi všechny naše zápasy, všechny naše starosti. Bůh za námi přišel ve svém Synu, vzal na sebe lidské tělo, byl chudý, abychom my mohli být bohatí. Trpěl, abychom my netrpěli a umřel, abychom my získali věčný život. Tak je to. Když je člověk na konci se svým rozumem, se svými silami, když se zdá, že je na dně, v propasti beznaděje, když neví kudy kam, tenkrát se vedle něj postaví Kristus. Tak jako stál vedle učedníků v lodi na hladině Genezaretského jezera. V té zmítající se lodi uprostřed bouře. „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ Stačí Ježíšova vztažená ruka, stačí jeho slovo „ nastalo veliké ticho.“
Sestry a bratři, každý z nás vyplouvá, anebo vypluje, v lodičce svého osobního života na moře tohoto světa. A věřte, že se bouři nikdo z nás nevyhne. Někdy bude menší, jindy to bude přímo hurikán. Různé bouře přináší život sám sebou. Jde jen o to, aby na té lodičce našeho života byl spolu s námi i Pán Ježíš. Aby se stal součástí našeho života, aby se vlastně stal kormidelníkem a lodivodem našeho života. Pak může přijít jakákoliv bouře a my se nemusíme bát. Stačí Ježíšova vztažená ruka, stačí jeho slovo. On má moc utišit, zachránit. Ano, zachránit. Prostředky té naší lidské pomoci - ty selžou. Ukáží se jako nedostatečné. Ale Ježíšova záchrana, jeho dílo spásy pro každého člověka, to neselže.
Ne, Bůh nám není vzdálen. Ve svém Synu, Ježíši Kristu, přichází i do našeho života. Jako kormidelník a lodivod, který chce tu naši lodičku přivést do bezpečného přístavu. Přichází jako zachránce. Blahoslavený je ten, který na loďku života nevstupuje sám, ale společně s Ježíšem. Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ Kdesi jsem četl, že malá víra, pochybnosti, jsou horší než nevěra. Asi je to pravda, protože za malou vírou přichází beznaděj, zoufalství. Takový člověk se zmítá ještě víc, protože si není jistý, zda má Ježíše probudit nebo ne? Ale kde je Kristus, tam utichají vzduté vlny a tam na vzdory všem bouřím je jejich moc otupena a je otevřena cesta do klidného přístavu. Ježíšova moc je větší než sebezuřivější bouře. Je to moc vítězná.
Ale, sestry a bratři, ten náš obrázek z evangelia nemluví jen k nám, jako jednotlivcům. Mluví také k nám jako církvi. Co jiného je církev, než loď ve vlnách tohoto světa. Jsou v ní také učedníci Páně. Nezůstávají někde v závětří, v klidné zátoce, kde by jim bylo vcelku nějak dobře, kde by si žili sami pro sebe. To by pro ně bylo výhodné a bezpečné. Ale také neužitečné. Proto je jejich Mistr a Pán vede ven. Vede je na širé moře, do mlh, do větrů, do vichřic a bouří. Ne, církev nesmí být izolovanou, neprodyšně uzavřenou a oddělenou společností, která si žije sama pro sebe a jen v uzavřeném okruhu pěstuje svůj duchovní život. V takovém případě by se stala solí zmařenou, svící pod nádobou. Církev má vyplout, aby zachraňovala ztroskotané, léčila zraněné, pomáhala nešťastným a bezradným. Aby tomuto rozbouřenému světu přinášela zvěst o Kristu, dárci pokoje. Nevyhne se bouřím, těžkostem, často bude bezradná a bude hledat cestu a východisko. I v ní samé bude mnoho nedokonalosti, lidské slabosti, jako tomu bylo v té loďce s učedníky. Ale je s ní Pán. A říká i církvi: „Proč jsi tak ustrašená, ty malověrná?“
Nově obnovená Jednota bratrská v Ochranově se krátce po svém vzniku ocitla v situaci, kdy si nevěděla rady. Jak řešit danou situaci, abychom nerozhodovali my jako lidé, aby nám nevládly lidské představy, touhy a nedošlo k prosazování moci ve vedení církve. Rozbije se v takové chvíli ta lodička církve, nebo obstojí? A tenkrát se bratři rozhodli svěřit církev Tomu, který ji jediný může provést a zachovat. Rozhodli, že funkci generálního staršího, nejvyššího představeného církve bude zastávat Pán Ježíš Kristus. To nebylo východisko z nouze, protože si nevěděli rady. To byl projev víry. Víry, která ví, že Pán Ježíš Kristus tu naši církvičku zná, že ji spravuje a řídí s královskou svrchovaností. Jen On je Pánem a její hlavou, jejím lodivodem a kormidelníkem. Nevyhledává pro ni tišiny a klidné zátoky. Ale bezpečně ji vede bouřemi a vlnobitím a nedá jí utonout.
Proč jste tak ustrašení, vy malověrní? Vy malé víry včerejška i dneška. Vám všem i jednomu každému zvlášť zní to Ježíšovo slovo: Nebojte se, neboj se. Já s vámi, s tebou, jsem až do skonání světa.“ Amen.