1Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka;
2na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
3Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“
4Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“
5Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“
6Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra.
7Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj.
8Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak.
9Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha
10a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“
11Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Bratři a sestry,
tento biblický oddíl připadá podle starocírkevních perikop na 2. neděli po zjevení Páně, což byla ta minulá - doufám, že Dan nekázal na stejný oddíl.
Počátek druhé kapitoly Janova evangelia je vyvrcholením kapitoly první. Přes známý Janův prolog, přes vyprávění o Janu Křtiteli a povolání učedníků se dostáváme k našemu oddílu.
Jak máme tento oddíl správně chápat? Na celou perikopu vrhá světlo její poslední verš: „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu.“ I nás na první poslech tohoto oddílu nejprve zaujme div, zázrak proměnění velikého množství vody ve víno. Jsme lidé odchovaní rozumem, kteří už na zázraky nevěří. Proto nám zázračnost příběhu padne do očí nejdříve, vzbudí pochybnosti a zastíní všechno ostatní, o co v příběhu jde. Avšak výraz znamení nás upozorní, že jeho smysl máme chápat jinak. Celý příběh jako znamení vypovídá o zjevení Ježíšovy slávy. Duch svatý, který bývá malován někdy jako anděl, jenž evangelistovi napovídá obsah evangelia, zašifroval do tohoto příběhu výpověď, kterou nám může odhalit jen on sám, když ve společenství evangelium pozorně čteme a s modlitbou mu nasloucháme.
Co je tedy skryto v tomto příběhu pro naše potěšení i napomenutí? Setkáváme se tu s Ježíšovou matkou Marií, Ježíšem a jeho učedníky na svatbě v městečku Kána v Galileji. Kána nebyla daleko od Nazareta, města Ježíšova mládí. Svatebčané byli zřejmě známí Ježíšovy matky, i Ježíš je mohl od svého mládí znát.
A je tu svatba, svatba se vším, co k ní patří – tedy i s vínem a veselím. Právě sem, na svatbu, mezi prosté Galilejce přichází Ježíš jako náš bratr. Nic lidského mu není cizí. Ježíš s námi chce být tam, kde jsme, kde žijeme. Není tak vzdálený, ani tak vznešený, aby s námi nemohl být; není taková životní situace, aby v ní s námi být nechtěl. A to nejen v bolesti a trápení. On chce s námi být i v našem lidském štěstí a radosti, chce s námi radost sdílet, tak jako sdílel radost svatebčanů v Káně, ba dokonce ji umožnil. Tak je tato svatba obrazem radostné hostiny, kdy budeme hodovat se svým Pánem v Božím království. Německý teolog Ditrich Bonhoeffer, který byl popraven nacisty, připomínal, že víra v Krista není jen pro slabé, nýbrž i pro silné, nejen pro chvíle těžké, ale i radostné. Naše neštěstí je v tom, že se na Ježíše obracíme jen v těžkostech, a ve chvílích radosti a štěstí si chceme stačit sami. Právě v těchto chvílích bychom měli Pánu za vše dobré děkovat.
Svatba trvala v Izraeli 7 dní. V příběhu se dočteme, že se nedostávalo vína. Proč? Možná to bylo i proto, že bývalo zvykem, že každý z hostů přinesl svůj díl vína. Ježíš, jeho matka i učedníci, byli zřejmě tak chudí, že žádné víno nepřinesli. I to mohl být jeden z důvodů, proč se vína nedostávalo… Představte si tu situaci – svatba v plném proudu, rozjaření svatebčané a do toho skoro katastrofální zpráva – víno došlo! Svatba mohla skončit pěknou ostudou… Jako správná žena si toho všímá Marie a jde s touto zprávou za Ježíšem. Ten jí odpovídá zdánlivě hrubě: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.“ Jako kdyby řekl: „ Co mě obtěžuješ, dej mi pokoj!“ Klíčové slovo v tomto příběhu je právě hodina. Ze souvislosti je patrno, že jde o hodinu oslavení, hodinu zjevení Ježíšovy slávy. Nedostatek vína je příležitostí, aby Ježíš svou slávu zjevil. Jeho sláva však nespočívá v zázračnosti proměny – všimněme si, že průběh zázraku tu není vůbec popisován. Zázrak zjevuje Ježíše jako dárce darů přírody a života. Tak, jako když Ježíš uzdravoval, nebo sytil zástupy. Víra, která proniká do tajemství tohoto příběhu, se překvapivě setká s Ježíšem na svatbě, při víně, v radosti ze všech darů stvoření. Slyšíme odtud: všichni žijí z darů Dárce, i ti, kdo o jeho stvořitelském působení nevědí a za ně neděkují.
Slovo hodina má zde však ještě hlubší význam. Znamená i hodinu Ježíšova ukřižování, jeho smrti – ta je jeho plným a pravým oslavením. Ten 4. verš by se dal přesněji přeložit jako: „Co je ti do mě, ženo!“, nebo ještě volněji: „Ženo (nikoli matko), proč na mně – už teď a zde na svatbě, na samém počátku a proto předčasně – vyžaduješ plné zjevení mé slávy, k níž musím dospět teprve v cíli své cesty, na kříži?“ Tak už příběh v Káně Galilejské hned na počátku Ježíšovy činnosti odkazuje dopředu ke konečné hodině, v níž se rozhodne budoucnost lidstva. V utrpení Syna zjeví Bůh v lásce ke všemu stvoření svou slávu.
Tak se v našem oddílu prolíná obojí – utrpení i oslavení. Nebo oslavení v utrpení? Myslím, že tato slova míří proti církvi, která by chtěla Ježíše jen triumfujícího a ne trpícího. Ježíšova sláva se nejhlouběji projeví právě v jeho utrpení.
Ještě si položme otázku, proč Ježíš na svatbě v Káni proměnil vodu ve víno a proč právě tento skutek měl pro jeho učedníky takový význam. Zde jsou možné dvě odpovědi:
První má své opodstatnění ve SZ. Tam, zejména u proroků je společenství Hospodina s jeho lidem často líčeno jako manželství, jako svatební veselí. Ježíš tímto činem říká: nastává mesiášský věk, čas radosti, Bůh přichází s milostnou dychtivostí ke svému lidu. Je čas radosti, ne smutku a postu. Jak se mohou mládenci postit, když je s nimi ženich? Zatímco pro Jana Křtitele byl příchod Božího království dnem ohně, hněvu a soudu, Ježíš líčí Boží království jako otcovský dům, z něhož se ozývá svatební zpěv a tanec. Voda všednosti se změní v perlivé místo mesiášské svatby.
Druhá odpověď se opírá o sdělení archeologů. Ti tvrdí, že nádoby na rituální omývání (kraličtí zde mají štoudve), byly skutečně veliké. Uvádí se, že jedna nádoba byla na dvě až tři vědra neboli míry. Míra měla obsah 38 litrů. Šest štoudví tedy mělo obsah 5-6hl. Tedy, Pán neproměnil nějaký džbánek vína, ale dal skoro 6 hl. To muselo se svatbou pořádně zacloumat! A právě tento údaj skrývá hluboký teologický obsah. Náš Bůh, stejně jako jeho jednorozený syn, není žádný troškař! Je ve své milosti štědrý a miluje i štědrá, velkorysá srdce: „Dávejte míru dobrou, natřesenou“ – čteme v evangeliu.
Náš Pán nehledí úzkostlivě na svou ruku, aby se nepředal. Dává víc, než si můžeme přát, pokud je naše srdce otevřené. Když učedníci uzřeli hojnost, uvěřili: zde je Bůh při díle, skutečným ženichem na svatbě v Káni je Ježíš – v něm se Bůh milostivě spojuje s člověčenstvím.
Z našeho oddílu vyplývá, že Bůh může zázračně pomoci i tam, kde my to ani nečekáme. Ježíšův čin tu slouží jako znamení, nemusíme se bát ani slova zázrak, Tak, jako Kristus změnil vodu ve víno, tak má moc měnit i naše životy. A to je ten největší zázrak. Srdce naplněné bolestí a smutkem má moc proměnit v srdce plné radosti. Jen je třeba za ním jít a své srdce mu přinést. Když Kristus mění naše životy, pak můžeme být živým znamením Boží lásky. Naše společenství má být znamením Boží velkorysosti a štědrosti. Takovým znamením, aby lidé, kteří do něho přijdou, zakoušeli Boží lásku. Naše vzájemná láska má být znamením Boží lásky v tomto světě a pro tento svět. Ať je tedy mezi námi tato Boží láska vidět.